Nikdy jsme nebyli tak ztraceni v představách o dobru jako dnes. Myslíme si, že konáme dobré skutky – dávám žebrákovi, obejmu opuštěného, pošlu peníze charitě. Ale děláme to proto, že chceme být těmi, kdo pomáhají. Chceme se tak cítit. Nechceme být těmi, kdo skutečně milují. Chceme být viděni. I když jen sami sebou.
„Věděl jsi to, neboť tehdy jsi se narodil, a počet tvých dnů je mnohý.“ (Jób 38,21)
Na první pohled se může zdát, že Bůh Jóbovi sarkasticky připomíná jeho malost: Snad jsi byl u stvoření světa? Ale v židovské mystice se tento výrok chápe i jako skryté volání k duši – připomenutí, že paměť duše sahá dál než paměť těla.
1. Zachovám věrnost svému vnitřnímu hlasu, i kdyby mi nerozuměl nikdo.
2. Nebudu se přizpůsobovat světu, který zapomněl na výšky. Mým domovem je vertikála.
3. Každý den zasvětím chvíli tichu, v němž budu naslouchat tomu, co není slyšet.
4. Mé umění a mé slovo budou chrámem pro ty, kdo ještě hledají – i když jich bude málo.
5. Osamělost přijmu ne jako trest, ale jako poušť, v níž Bůh šeptá.
6. Nebudu litovat, že jsem jiný. Budu si pamatovat, že právě proto jsem poslán.
7. Když budu zrazen, vysmíván nebo nepochopen, připomenu si, že i proroci byli kamenováni – ale mluvili dál.
8. A když přijde noc, ulehnu v pokoji, protože světlo, které nesu, nezávisí na mé síle, ale na věrnosti.
Je mezi námi člověk, který nepatří tomuto věku. Jeho oči nevidí jen svět, ale i jeho podstatu; jeho srdce nehoří pro věci, které miluje dav, ale pro něco, co nelze vyslovit – pro krásu, pro pravdu, pro dotek věčného. Je poutníkem mezi světy, mlčenlivým svědkem jiného řádu.
Žijeme v době, kdy věda ovládla mysl. Měříme, počítáme, dokazujeme. Přírodní zákony se staly novým evangeliem. Umíme rozložit svět na nejmenší částice, porozumět tělu, předvídat pohyb hvězd. Ale čím více víme, tím méně žasneme. Čím přesněji popisujeme realitu, tím prázdnější se zdá být.
„Bůh si přál mít svět jako nádobu pro své světlo. Ale aby mohl dát člověku svobodu, nechal ji rozbít. Od té doby sbíráme střepy.“ – rabín Isaac Luria
„Každá věc má v sobě logos – tajný smysl, který ji vede zpět k Bohu. A člověk má za úkol tento smysl rozpoznat a sjednotit.“ – sv. Maximos Vyznavač
1. Dvě tradice, jedna výzva: Opravit svět
V judaismu a pravoslavném křesťanství se setkáváme se dvěma podobnými, a přitom odlišnými koncepty: tikun olam („napravení světa“) a logoi (duchovní principy věcí). Oba pojmy vyjadřují vizi světa, který je zraněný, a člověka, který má aktivní roli na jeho obnově. V obou případech je svět považován za posvátný, symbolický a smysluplný – a zároveň čekající na naplnění.
Rubriky
Manifest poutníka
Nejsem z tohoto světa,
ale chodím jím bosý, s hlavou v oblacích a rukama v prachu.
Věřím v Logos,
který šeptá mezi řádky a v tichu mezi slovy.
Dnes slavím 48 let života. Je to chvíle, kdy se člověk zastaví a ohlédne – nejen za tím, co prožil, ale za tím, co ho utvořilo. A já vím, že mou cestu nelze zjednodušit na jednu knihu, jedno učení nebo jednu církevní zkušenost.
Aleister Crowley – pro někoho prorok nové doby, pro jiné symbol okultismu a rouhání. Jeho jméno stále vyvolává kontroverze, a není divu: sám si říkal „To Mega Therion“ (Velká Šelma) a číslo 666 používal jako své mystické označení. Vyrůstal v přísně náboženské rodině Plymouthských bratří, ale už v mládí náboženství radikálně odmítl. Křesťanství označoval za náboženství otroků a Krista za „slave-god“ – boha podrobení a potlačení vůle.
Člověk si namlouvá, že je středem vesmíru. Myslí si, že slunce svítí, aby mu zahřálo kůži, že zvířata byla stvořena, aby mu sloužila, a že země mu patří jako dědictví. Věří, že ropa je tu proto, aby mohl jezdit autem, že obilí roste pro jeho chleba, a že celé dějiny směřují k němu – jako by byl vyvrcholením stvoření.