Není zvláštní, jak zásadně nás formuje doba, do které se narodíme? Když čtu Knihu zákona od Aleistera Crowleyho, nemohu se zbavit pocitu, že čtu nejen mystický text, ale i osobní výkřik člověka, kterého zrodilo konkrétní místo a čas. Byl to muž, který žil na přelomu století, kdy starý řád praskal ve švech, a nový ještě neexistoval. Byl vychován v přísně křesťanském prostředí a jeho duchovní rebelie měla v sobě nutkání vydechnout napětí celé společnosti.
Rubriky
Musí tě někdo mít rád
Všímám si toho už nějaký čas. Že nezáleží na tom, jak člověk jedná, aby se mu stalo to, či ono. Na těžkou nemoc umírá dobrý i špatný. Bohatí jsou dobří i zlí. Úspěch, štěstí, délka života – nic z toho se neřídí jednoduchým vzorcem, že „dobrým se vede dobře“ a „zlým špatně“. Někdy zemře člověk, který druhým rozdával naději. A jindy přežije ten, kdo jiným ubližoval. A někdy je to úplně naopak. Neexistuje v tom žádný pevný klíč, žádná zřejmá logika. Prostě se to stává. Jako by v tom byl skrytý prvek výběru, něčeho, co není v naší moci.
Když člověk prožije skutečnou duchovní zkušenost, hlubokou extázi, ocitne se v prostoru, kde není nic. Není tam zákon, ale ani anarchie. Není tam život, ani smrt, ani zdraví, ani nemoc. Není tam odpověď na otázky, které si klademe ve světě – protože tam není svět. Je tam jenom Bůh. Ale ne Bůh jako pojem, jako nauka nebo obraz. Je tam Bůh jako láska. A ta láska je extáze. Čistá, ničím nepodmíněná, absolutní.
A právě v tomhle stavu, v té nicotě, kterou ale nelze nazvat prázdnotou, člověk najednou pochopí, že víra, spiritualita, náboženství – to všechno není tu od toho, aby nám daly odpovědi na otázky života a smrti. Ne, ne. Cílem není odpověď. Cílem je pochopení, že v Bohu je „nic“. Ale to „nic“ není nedostatek – je to úplnost bez tvaru. Je to přítomnost bez obsahu. Je to tajemství, které nelze rozluštit, protože ve chvíli, kdy se ho dotkneš, už víš, že není třeba rozumět.
A možná je právě tohle to „pochopení“ – že cesta sama je cílem. Že není kam dojít. Jen být. V tom „nic“, které je všechno.
Existují filmy, které se nevyprávějí – ale sní. Takovým je Fellini Satyricon, mystická vize starověkého Říma, v níž však nejsme svědky minulosti, ale vlastní přítomnosti. Je to pohled do duše člověka, který ztratil střed, cíl i Boha, a přesto se pohybuje, touží, putuje. Jako by bloudil v labyrintu, jehož zdi jsou z vlastního těla a vlastní prázdnoty.
Když jsem si otevřel knihu Dělej, co ty chceš, ať je celý zákon s komentáři Aleistera Crowleyho a Sebastiana Jahiče a Charlese Stensfelda Jonese, nečekal jsem, že mě nějak zvlášť zasáhne. Vždyť s mnoha věcmi v ní ani nesouhlasím. A přece – něco ve mně zarezonovalo. Něco, co se netýká magie nebo okultismu, ale něčeho mnohem obyčejnějšího – lidské přirozenosti.
Věřím, že jsme si rovni tělem, ale nikoli duchem. Tento svět dává iluzi spravedlnosti – stejné tělo, stejné možnosti, stejná práva. Ale duchovní rovnost je mýtus. Duše přichází z jiného světa a přináší s sebou paměť světla či stínů, z nichž vyšla. Nejsme stvořeni prázdní. Jsme pokračováním – důsledkem toho, jak blízko jsme byli Božímu ohni ještě předtím, než jsme se narodili. Čím dále jsme stáli, tím více mrzneme. Mrzneme ve tmě, v sobectví, v nevědomosti.
Rubriky
Smrt, která byla před námi
Existuje zvláštní klid v myšlence, že smrt není naším nepřítelem, ale starou známou. Seneca to vyjádřil přesně: smrt nečeká na konci, smrt byla už před námi. Před narozením jsme nebyli – a nijak nás to netrápilo. Proč by nás tedy mělo děsit, že zase nebudeme?
„Kdybyste byli slepí, neměli byste hřích. Vy však říkáte: ‚Vidíme‘, proto váš hřích zůstává.“ (J 9:41)
Slepota je požehnáním, protože nevede k soudu. Dokud přiznávám svou slepotu, zůstávám otevřený Božímu světlu. Ale jakmile řeknu: „Vidím, znám pravdu.“ — stávám se zodpovědným. A s odpovědností přichází soud.
Ciceronova doba byla světem na pokraji propasti. Římská republika, kdysi silná díky svým institucím a víře ve ctnosti, se rozkládala pod tíhou korupce, osobních ambicí a hrubé síly. Ciceron, muž hluboce věřící v ideály republiky, však odmítal přijmout, že svět, který znal, už neexistuje.
Občas si všimnu zvláštní věci. Když napíšu na sociální síť nějakou myšlenku pod vlivem alkoholu, má to větší úspěch než když píšu střízlivý. Ne že bych se o to nějak zvlášť snažil, ale občas mě překvapí, jak na to lidé reagují. Co je na tom tak přitažlivého? Je to jen provokace, nebo v tom vězí něco hlubšího?