Čtení Aleistera Crowleyho a jeho slavného hesla „Dělej, co ty chceš“ mě přivedlo k ostrému uvědomění: Křesťanská církev, která se hrdě chlubí svou láskou a pokorou, ve skutečnosti generuje víc pokrytectví a duchovního útlaku než jakékoliv jiné společenství.
Evangelium hlásá lásku, pokoru a sebezápor. To jsou hodnoty, které jdou přímo proti přirozeným sklonům člověka. Lidská přirozenost má tendenci k sobectví, strachu a sebezáchově. Jakmile se však střetne s tak vysokým morálním ideálem, jaký představuje Kristovo učení, výsledkem často není proměna, ale přetvářka.
Lidé v církvi jsou konfrontováni s učením, které na ně klade nároky, kterých nejsou schopni dosáhnout. Kristus sám říká: „Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Obcházíte moře i zemi, abyste učinili jednoho učedníka, a když se jím stane, děláte z něho syna pekla, dvakrát horšího než jste sami.“ (Matouš 23:15). Tento odsudek nemíří jen na farizeje jeho doby. Je to popis toho, co se stále opakuje.
Lidé přicházejí do církve s nadějí na proměnu. Ale místo toho často nacházejí požadavky, které nejsou schopni naplnit. A tak se naučí přetvářce. Naučí se hrát roli zbožného člověka, protože jim nic jiného nezbývá, pokud nechtějí být odmítnuti. Pokrytectví tedy není jen selháním církve, ale také přirozeným důsledkem lidské slabosti, která se střetává s dokonalým ideálem.
Psychologové jako Sigmund Freud nebo Carl Jung hovořili o tom, že každý člověk má v sobě stín, část sebe, která je temná, neprozkoumaná a potlačovaná. Carl Rogers zdůrazňoval, že lidé touží po seberealizaci, ale že jsou pokřiveni společenskými a náboženskými očekáváními. V tomto kontextu lze Crowleyho výzvu k nalezení vlastní vůle chápat jako výzvu k objevení pravého já, i když se tento koncept s křesťanstvím přímo neslučuje.
Aby bylo jasno, neztotožňuji se se vším, co Crowley učil, a rozhodně nejsem thelemista. Jeho koncept vůle mě však přiměl zamyslet se nad tím, jak obtížné je být autentický ve světě, kde každý systém – včetně církve – vyžaduje přizpůsobení.
Pokud církev hlásá lásku, ale zároveň vytváří prostředí, kde se lidé bojí být skuteční, pak nemůže očekávat nic jiného než pokrytectví. Kristus nebyl nikdy spoután institucí a ani teď není. Musí opět chodit na opuštěná místa, aby se tam mohl modlit. Protože právě tam, mimo struktury a dogmata, nalézá svobodu a čistotu, které instituce nikdy nemohou nabídnout.