Na konci našeho života budeme stát všichni před stejnými dveřmi. Ať jsme věřili v cokoliv, ať jsme vyznávali jakýkoli světový názor, všechno se bude hroutit. Ne proto, že by to bylo falešné – ale protože to bylo nedostatečné. Všechny představy, všechna slova, všechna náboženská schémata, která nás provázela, se začnou drolit jako staré malby, když na ně zasvítí jiné světlo.
Zůstaneme stát v chaosu. Ale ten chaos není trestem. Je to setkání se skutečností, která nemá jméno. Už se nesetkáváme s tím, co jsme si mysleli, ale s tím, co je. A to, co je, nelze uchopit myslí.
Ze všeho zůstane nic. Ale ne prázdnota – spíš očistěné nic. Ticho, které nemá hranice. Přítomnost, která se nedá srovnat s ničím jiným. Bůh, který není „něco“ vedle ostatních věcí. Bůh, který je Nic – protože přesahuje všechno, co známe.
To Nic nás neodmítne. To Nic nás obejme. A možná v té chvíli poprvé poznáme, že právě v něm je skryta plnost všeho.