„Lo yera’e“ – „nebude viděn“.
Tak odpovídá Hospodin Mojžíšovi na jeho prosbu: „Ukaž mi svou slávu.“ A dodává:
„Neobstojíš, když bys spatřil mou tvář, neboť člověk mě nemůže spatřit a zůstat naživu.“
(Exodus 33,20)
Tato slova odhalují jednu z nejhlubších pravd víry: Boží tvář je skrytá. Ne proto, že by byla vzdálená, ale protože přesahuje veškeré představy, obrazy a pojmy. Bůh, kterého lze vidět, pojmenovat, pochopit nebo vlastnit, není skutečný Bůh, ale jen náš výtvor.
A právě zde se rodí zvláštní hebrejská kombinace, která jako zrcadlo odráží tuto pravdu:
El (אל) – Bůh.
Lo (לא) – ne.
Dvě krátká slova. A přesto v sobě skrývají nekonečný paradox:
El Lo – Bůh, který „není“.
Není viděn, není uchopen, není polapen do naší představy.
A přesto je. Ba co víc – právě v této nepřítomnosti je nejvíce přítomen.
Tato myšlenka vrcholí v hebrejském jménu Eloah (אֱלוֹהַּ) – jemném, tichém, básnickém jménu Boha, kde zní současně „El“ – Bůh i „Lo“ – ne.
Jako by samo jméno říkalo:
„Já jsem ten, který je – a zároveň ten, který popírá všechno, co si o Mně myslíš.“
Když říkáme „El“, snažíme se uchopit.
Když slyšíme „Lo“, Bůh se vymaňuje.
A právě mezi těmito dvěma pólovými silami se rodí víra, která není postavena na jistotách, ale na otevřenosti, pokoře a mlčení.
Pokud přistoupíme k Bohu podle svých představ – zemřeme.
Zemře naše iluze, zemře modla, kterou jsme si vytvořili.
Zemře falešné náboženství postavené na kontrole a obrazech.
Ale právě tehdy začíná skutečné setkání.
Ne s Bohem, kterého jsme si vymysleli, ale s Bohem, který je.
Bez jména, bez tváře, bez formy – a přesto přítomný, živý, milující.
El Lo – Bůh, který „není“ – je Bůh, který skutečně je.