Dnes jsem četl příběh o vzkříšení Lazara. Ježíš učinil velikou věc – přivedl mrtvého zpět k životu. Myslel jsem, že takový zázrak musí otřást vírou nejen běžných lidí, ale i duchovních vůdců. A přece – právě tato událost se stala důvodem, proč se ho instituce rozhodla zabít.
Autor: admin
„Lo yera’e“ – „nebude viděn“.
Tak odpovídá Hospodin Mojžíšovi na jeho prosbu: „Ukaž mi svou slávu.“ A dodává:
„Neobstojíš, když bys spatřil mou tvář, neboť člověk mě nemůže spatřit a zůstat naživu.“
(Exodus 33,20)
„Lo yera’e“ – „nebude viděn“.
Tak odpovídá Hospodin Mojžíšovi na jeho prosbu: „Ukaž mi svou slávu.“ A dodává:
„Neobstojíš, když bys spatřil mou tvář, neboť člověk mě nemůže spatřit a zůstat naživu.“
(Exodus 33,20)
Tato slova odhalují jednu z nejhlubších pravd víry: Boží tvář je skrytá. Ne proto, že by byla vzdálená, ale protože přesahuje veškeré představy, obrazy a pojmy. Bůh, kterého lze vidět, pojmenovat, pochopit nebo vlastnit, není skutečný Bůh, ale jen náš výtvor.
A právě zde se rodí zvláštní hebrejská kombinace, která jako zrcadlo odráží tuto pravdu:
El (אל) – Bůh.
Lo (לא) – ne.
Dvě krátká slova. A přesto v sobě skrývají nekonečný paradox:
El Lo – Bůh, který „není“.
Není viděn, není uchopen, není polapen do naší představy.
A přesto je. Ba co víc – právě v této nepřítomnosti je nejvíce přítomen.
Tato myšlenka vrcholí v hebrejském jménu Eloah (אֱלוֹהַּ) – jemném, tichém, básnickém jménu Boha, kde zní současně „El“ – Bůh i „Lo“ – ne.
Jako by samo jméno říkalo:
„Já jsem ten, který je – a zároveň ten, který popírá všechno, co si o Mně myslíš.“
Když říkáme „El“, snažíme se uchopit.
Když slyšíme „Lo“, Bůh se vymaňuje.
A právě mezi těmito dvěma pólovými silami se rodí víra, která není postavena na jistotách, ale na otevřenosti, pokoře a mlčení.
Pokud přistoupíme k Bohu podle svých představ – zemřeme.
Zemře naše iluze, zemře modla, kterou jsme si vytvořili.
Zemře falešné náboženství postavené na kontrole a obrazech.
Ale právě tehdy začíná skutečné setkání.
Ne s Bohem, kterého jsme si vymysleli, ale s Bohem, který je.
Bez jména, bez tváře, bez formy – a přesto přítomný, živý, milující.
El Lo – Bůh, který „není“ – je Bůh, který skutečně je.
Esoterik hledá vnitřní pravdu. Putuje za světlem, které nepřichází zvenčí, ale vyrůstá z nitra. Nezajímá ho dogma, instituce, vnější autorita – touží po přímém spojení s transcendentnem, po sjednocení s tajemstvím. A právě proto by měl v Kristu poznat spojence.
Ne toho Krista, kterého vykládají mocní. Ne Krista církevních dekretů, inkvizice nebo pastoračního marketingu. Ale Krista, který se modlil v tichu hor. Krista, který řekl: Boží království je ve vás. Krista, který roztrhl chrámovou oponu, aby už nebylo žádné „venku“ a „uvnitř“ – jen přítomnost. Jen Láska a Oheň.
Esoterici často vnímají křesťanství jako uzavřený svět institucí, zákazů a dogmat. A právem. Ale Kristus nebyl institucí. On sám stál proti náboženské moci své doby – a byl jí odmítnut. Právě tím je bratr mystikům všech časů: osamělý, tichý, přítomný v srdci, ne v systému.
Církev možná vytváří zdi. Kristus je bourá. Církev píše zákon. Kristus ho naplňuje duchem. Církev může být nositelem – ale stejně tak překážkou. Kristus zůstává – vždy tichý, vždy přítomný, vždy zářící v nitru.
A proto: Kdo hledá skutečné Světlo, měl by se Krista nebát. Měl by ho poznat. Možná je blíž, než si esoterik myslí.
Jméno Julia Evoly (1898–1974) vzbuzuje rozporuplné reakce. Pro některé je symbolem duchovní aristokracie, posledním pohanem Západu, myslitelem, který dokázal prohlédnout iluze modernity. Pro jiné je nepřijatelný kvůli své politické angažovanosti, esoterickému elitářství a nekompromisní kritice křesťanství. A přece, v závěru svého života, Evola učinil posun, který je méně známý, a přesto hluboce významný: změnu tónu ve vztahu ke křesťanství, které celý život odmítal.
V hebrejštině je Bůh nazýván jménem El (אל) – silný, mocný, nadpřirozený. Ale vedle tohoto jména stojí zdánlivě jednoduché slovo Lo (לא) – „ne“, „není“. Dvě slova, která se ve své zvukové i grafické podobě odrážejí, stojí vedle sebe jako zrcadla. A právě v jejich spojení se otevírá hluboké mystérium.
Rubriky
Před těmi dveřmi
Na konci našeho života budeme stát všichni před stejnými dveřmi. Ať jsme věřili v cokoliv, ať jsme vyznávali jakýkoli světový názor, všechno se bude hroutit. Ne proto, že by to bylo falešné – ale protože to bylo nedostatečné. Všechny představy, všechna slova, všechna náboženská schémata, která nás provázela, se začnou drolit jako staré malby, když na ně zasvítí jiné světlo.
Aleister Crowley naznačuje cosi radikálního: že evoluce je závislá na úchylkách. A není třeba omezovat tuto větu jen na biologii. Ve skutečnosti se jedná o univerzální zákon, který proniká všemi vrstvami bytí.
Aleister Crowley kdysi napsal, že zkoušky se sepisovat nebudou, protože každý aspirant se musí dusit ve vlastní šťávě.
Tahle věta nese v sobě vše – osamělost duchovní cesty, neodbytnou nutnost osobní zkušenosti i skutečnost, že žádné vnější schéma nám nemůže ukázat, co jsme povoláni objevit v sobě.
Není zvláštní, jak zásadně nás formuje doba, do které se narodíme? Když čtu Knihu zákona od Aleistera Crowleyho, nemohu se zbavit pocitu, že čtu nejen mystický text, ale i osobní výkřik člověka, kterého zrodilo konkrétní místo a čas. Byl to muž, který žil na přelomu století, kdy starý řád praskal ve švech, a nový ještě neexistoval. Byl vychován v přísně křesťanském prostředí a jeho duchovní rebelie měla v sobě nutkání vydechnout napětí celé společnosti.