Aleister Crowley naznačuje cosi radikálního: že evoluce je závislá na úchylkách. A není třeba omezovat tuto větu jen na biologii. Ve skutečnosti se jedná o univerzální zákon, který proniká všemi vrstvami bytí.
Rubrika: Filosofie
Existují filmy, které se nevyprávějí – ale sní. Takovým je Fellini Satyricon, mystická vize starověkého Říma, v níž však nejsme svědky minulosti, ale vlastní přítomnosti. Je to pohled do duše člověka, který ztratil střed, cíl i Boha, a přesto se pohybuje, touží, putuje. Jako by bloudil v labyrintu, jehož zdi jsou z vlastního těla a vlastní prázdnoty.
Když jsem si otevřel knihu Dělej, co ty chceš, ať je celý zákon s komentáři Aleistera Crowleyho a Sebastiana Jahiče a Charlese Stensfelda Jonese, nečekal jsem, že mě nějak zvlášť zasáhne. Vždyť s mnoha věcmi v ní ani nesouhlasím. A přece – něco ve mně zarezonovalo. Něco, co se netýká magie nebo okultismu, ale něčeho mnohem obyčejnějšího – lidské přirozenosti.
Smrt, která byla před námi
Existuje zvláštní klid v myšlence, že smrt není naším nepřítelem, ale starou známou. Seneca to vyjádřil přesně: smrt nečeká na konci, smrt byla už před námi. Před narozením jsme nebyli – a nijak nás to netrápilo. Proč by nás tedy mělo děsit, že zase nebudeme?