Esoterik hledá vnitřní pravdu. Putuje za světlem, které nepřichází zvenčí, ale vyrůstá z nitra. Nezajímá ho dogma, instituce, vnější autorita – touží po přímém spojení s transcendentnem, po sjednocení s tajemstvím. A právě proto by měl v Kristu poznat spojence.
Ne toho Krista, kterého vykládají mocní. Ne Krista církevních dekretů, inkvizice nebo pastoračního marketingu. Ale Krista, který se modlil v tichu hor. Krista, který řekl: Boží království je ve vás. Krista, který roztrhl chrámovou oponu, aby už nebylo žádné „venku“ a „uvnitř“ – jen přítomnost. Jen Láska a Oheň.
Esoterici často vnímají křesťanství jako uzavřený svět institucí, zákazů a dogmat. A právem. Ale Kristus nebyl institucí. On sám stál proti náboženské moci své doby – a byl jí odmítnut. Právě tím je bratr mystikům všech časů: osamělý, tichý, přítomný v srdci, ne v systému.
Církev možná vytváří zdi. Kristus je bourá. Církev píše zákon. Kristus ho naplňuje duchem. Církev může být nositelem – ale stejně tak překážkou. Kristus zůstává – vždy tichý, vždy přítomný, vždy zářící v nitru.
A proto: Kdo hledá skutečné Světlo, měl by se Krista nebát. Měl by ho poznat. Možná je blíž, než si esoterik myslí.
Rubrika: Mystika
V hebrejštině je Bůh nazýván jménem El (אל) – silný, mocný, nadpřirozený. Ale vedle tohoto jména stojí zdánlivě jednoduché slovo Lo (לא) – „ne“, „není“. Dvě slova, která se ve své zvukové i grafické podobě odrážejí, stojí vedle sebe jako zrcadla. A právě v jejich spojení se otevírá hluboké mystérium.
Před těmi dveřmi
Na konci našeho života budeme stát všichni před stejnými dveřmi. Ať jsme věřili v cokoliv, ať jsme vyznávali jakýkoli světový názor, všechno se bude hroutit. Ne proto, že by to bylo falešné – ale protože to bylo nedostatečné. Všechny představy, všechna slova, všechna náboženská schémata, která nás provázela, se začnou drolit jako staré malby, když na ně zasvítí jiné světlo.
Musí tě někdo mít rád
Všímám si toho už nějaký čas. Že nezáleží na tom, jak člověk jedná, aby se mu stalo to, či ono. Na těžkou nemoc umírá dobrý i špatný. Bohatí jsou dobří i zlí. Úspěch, štěstí, délka života – nic z toho se neřídí jednoduchým vzorcem, že „dobrým se vede dobře“ a „zlým špatně“. Někdy zemře člověk, který druhým rozdával naději. A jindy přežije ten, kdo jiným ubližoval. A někdy je to úplně naopak. Neexistuje v tom žádný pevný klíč, žádná zřejmá logika. Prostě se to stává. Jako by v tom byl skrytý prvek výběru, něčeho, co není v naší moci.
Když člověk prožije skutečnou duchovní zkušenost, hlubokou extázi, ocitne se v prostoru, kde není nic. Není tam zákon, ale ani anarchie. Není tam život, ani smrt, ani zdraví, ani nemoc. Není tam odpověď na otázky, které si klademe ve světě – protože tam není svět. Je tam jenom Bůh. Ale ne Bůh jako pojem, jako nauka nebo obraz. Je tam Bůh jako láska. A ta láska je extáze. Čistá, ničím nepodmíněná, absolutní.
A právě v tomhle stavu, v té nicotě, kterou ale nelze nazvat prázdnotou, člověk najednou pochopí, že víra, spiritualita, náboženství – to všechno není tu od toho, aby nám daly odpovědi na otázky života a smrti. Ne, ne. Cílem není odpověď. Cílem je pochopení, že v Bohu je „nic“. Ale to „nic“ není nedostatek – je to úplnost bez tvaru. Je to přítomnost bez obsahu. Je to tajemství, které nelze rozluštit, protože ve chvíli, kdy se ho dotkneš, už víš, že není třeba rozumět.
A možná je právě tohle to „pochopení“ – že cesta sama je cílem. Že není kam dojít. Jen být. V tom „nic“, které je všechno.
Věřím, že jsme si rovni tělem, ale nikoli duchem. Tento svět dává iluzi spravedlnosti – stejné tělo, stejné možnosti, stejná práva. Ale duchovní rovnost je mýtus. Duše přichází z jiného světa a přináší s sebou paměť světla či stínů, z nichž vyšla. Nejsme stvořeni prázdní. Jsme pokračováním – důsledkem toho, jak blízko jsme byli Božímu ohni ještě předtím, než jsme se narodili. Čím dále jsme stáli, tím více mrzneme. Mrzneme ve tmě, v sobectví, v nevědomosti.
Občas si všimnu zvláštní věci. Když napíšu na sociální síť nějakou myšlenku pod vlivem alkoholu, má to větší úspěch než když píšu střízlivý. Ne že bych se o to nějak zvlášť snažil, ale občas mě překvapí, jak na to lidé reagují. Co je na tom tak přitažlivého? Je to jen provokace, nebo v tom vězí něco hlubšího?