Jméno Julia Evoly (1898–1974) vzbuzuje rozporuplné reakce. Pro některé je symbolem duchovní aristokracie, posledním pohanem Západu, myslitelem, který dokázal prohlédnout iluze modernity. Pro jiné je nepřijatelný kvůli své politické angažovanosti, esoterickému elitářství a nekompromisní kritice křesťanství. A přece, v závěru svého života, Evola učinil posun, který je méně známý, a přesto hluboce významný: změnu tónu ve vztahu ke křesťanství, které celý život odmítal.
Rubrika: Společnost
Není zvláštní, jak zásadně nás formuje doba, do které se narodíme? Když čtu Knihu zákona od Aleistera Crowleyho, nemohu se zbavit pocitu, že čtu nejen mystický text, ale i osobní výkřik člověka, kterého zrodilo konkrétní místo a čas. Byl to muž, který žil na přelomu století, kdy starý řád praskal ve švech, a nový ještě neexistoval. Byl vychován v přísně křesťanském prostředí a jeho duchovní rebelie měla v sobě nutkání vydechnout napětí celé společnosti.
Existují filmy, které se nevyprávějí – ale sní. Takovým je Fellini Satyricon, mystická vize starověkého Říma, v níž však nejsme svědky minulosti, ale vlastní přítomnosti. Je to pohled do duše člověka, který ztratil střed, cíl i Boha, a přesto se pohybuje, touží, putuje. Jako by bloudil v labyrintu, jehož zdi jsou z vlastního těla a vlastní prázdnoty.
Když jsem si otevřel knihu Dělej, co ty chceš, ať je celý zákon s komentáři Aleistera Crowleyho a Sebastiana Jahiče a Charlese Stensfelda Jonese, nečekal jsem, že mě nějak zvlášť zasáhne. Vždyť s mnoha věcmi v ní ani nesouhlasím. A přece – něco ve mně zarezonovalo. Něco, co se netýká magie nebo okultismu, ale něčeho mnohem obyčejnějšího – lidské přirozenosti.