Existují filmy, které se nevyprávějí – ale sní. Takovým je Fellini Satyricon, mystická vize starověkého Říma, v níž však nejsme svědky minulosti, ale vlastní přítomnosti. Je to pohled do duše člověka, který ztratil střed, cíl i Boha, a přesto se pohybuje, touží, putuje. Jako by bloudil v labyrintu, jehož zdi jsou z vlastního těla a vlastní prázdnoty.
Fellini nás nenutí rozumět. Jeho jazykem není logika, ale archetyp, sen, nevědomí. Hlavní postava Enkolpius není hrdina, ale zrcadlo. V jeho toulkách vidíme své vlastní zmatení: putování za něčím, co uniká, prchavé záblesky touhy, zklamání, náhodná setkání s krásou i hrůzou. Žádný Bůh neudává směr. A přesto je tu jakási tichá touha po absolutnu, i když jen skrze tělo, slast nebo smrt.
Ve světě Satyriconu se tančí na prahu propasti. Krása je zde obnažená, tělesná, často surová – ale nikdy laciná. Fellini ukazuje, že i rozklad může být nádherný, protože je pravdivý. Trimalchiónova hostina není jen karikatura přepychu, je to poslední zpěv těla, které ví, že umírá. A přesto se ještě směje.
Zápas s Minotaurem není jen sen – je to vnitřní zápas každého člověka. S temnotou, se stínem, se svým druhým já. V tomto zápase se nic nevyhrává, jen se prochází. A možná právě tím, že nezvítězíme, ale jdeme dál, se stáváme lidmi.
Felliniho kamera klouže prostorem jako duše mezi světy. Postavy mizí, scény se lámou, čas se rozplývá. Jako by děj nedával smysl – ale život snad dává? Film se neuzavírá, končí v kameni, v nehybném záběru na fragmenty minulosti. Jako by říkal: „Takhle si nás jednou někdo bude pamatovat. Jako stín, jako útržek.“
Fellini Satyricon není o Římě. Je o člověku. O člověku, který byl zrozen pro věčnost, ale zapomněl, odkud přišel. A tak hledá – někdy v těle, jindy v lásce, často v zoufalství. Ale ten pohyb sám je modlitba. Tichá, bez jména, bez formy – a přece hluboká.
Je to film, který nás zve nikoli k pochopení, ale k usebrání. K tomu, abychom se zastavili uprostřed své hostiny a zeptali se: Koho hledám? A kým se stávám?