„Kdybyste byli slepí, neměli byste hřích. Vy však říkáte: ‚Vidíme‘, proto váš hřích zůstává.“ (J 9:41)
Slepota je požehnáním, protože nevede k soudu. Dokud přiznávám svou slepotu, zůstávám otevřený Božímu světlu. Ale jakmile řeknu: „Vidím, znám pravdu.“ — stávám se zodpovědným. A s odpovědností přichází soud.
Ale co se stane, když lidé uvěří v Krista a vstoupí do společenství? Často se začne jejich osobnost přetvářet podle toho, co se od nich očekává. Přijímají roli, kterou jim společenství přisoudí. Hrají na povrchu hru zbožnosti, zatímco uvnitř možná bojují s nejistotou, zoufalstvím a pochybnostmi. Rodí se pokrytectví.
Ježíš varoval před těmi, kteří cestují, aby získali učedníky, jen aby z nich udělali dvojnásobné syny pekla než jsou oni sami. Kolik lidí dnes trpí pod tíhou náboženských masek, protože mají strach ukázat svou skutečnou tvář?
Slepota je požehnáním, protože neklade nároky. Ale jakmile si myslíš, že vidíš, stáváš se souzeným. Možná je lepší přiznat si svou slepotu, než pyšně věřit, že vidíš. Možná je lepší být ztracený a hledající než spokojený a slepý ve své domnělé pravdě.