Dnes jsem četl příběh o vzkříšení Lazara. Ježíš učinil velikou věc – přivedl mrtvého zpět k životu. Myslel jsem, že takový zázrak musí otřást vírou nejen běžných lidí, ale i duchovních vůdců. A přece – právě tato událost se stala důvodem, proč se ho instituce rozhodla zabít.
Báli se, že v něj všichni uvěří – a Římané zničí Jeruzalém. Jenže Jeruzalém nebyl jen město. Byl symbolem: chrámem, systémem, liturgií, Tórou, duchovní autoritou. Ježíšův zázrak ohrozil víc než klid. Ohrozil řád, který si lidé zbožně vystavěli jako cestu k Bohu – ale který se stal cílem sám o sobě. Věděli, že Ježíš přišel od Boha, ale více než pravdu si cenili tradice. Více než člověka milovali obřad.
Židé se dodnes bojí příchodu Mesiáše. Ne snad z nedostatku víry, ale protože vědí: Mesiáš ruší systém. Mesiáš je konec Tóry – ne v nenávisti, ale v naplnění. Kamkoli vstoupí Mesiáš, tam staré formy přestávají platit. Ne proto, že by byly špatné, ale protože jsou překonané. Kristus nepřichází obnovit chrám – přichází říci, že Boží přítomnost přebývá v člověku. A to je pro systém nesnesitelné.
Kdyby se Ježíš stal součástí tohoto systému, snad by ho přijali. Ale On přišel zvenčí, aby volal k srdci. A tak je tomu dodnes. Kristus není Bohem institucí – je Bohem člověka. Není poután na liturgii, struktury ani dědictví. Je tam, kde je víra a zlomené srdce. Kde je život.
A tak skutečné setkání s Kristem často vede k tichému vnitřnímu rozchodu s náboženským systémem. Ne z pýchy, ale proto, že tam, kde zazní hlas Mesiáše, vše staré musí ustoupit. Kristus nezbořil chrám – On ho překročil. A přebývá v tom, kdo ho miluje.