Všímám si toho už nějaký čas. Že nezáleží na tom, jak člověk jedná, aby se mu stalo to, či ono. Na těžkou nemoc umírá dobrý i špatný. Bohatí jsou dobří i zlí. Úspěch, štěstí, délka života – nic z toho se neřídí jednoduchým vzorcem, že „dobrým se vede dobře“ a „zlým špatně“. Někdy zemře člověk, který druhým rozdával naději. A jindy přežije ten, kdo jiným ubližoval. A někdy je to úplně naopak. Neexistuje v tom žádný pevný klíč, žádná zřejmá logika. Prostě se to stává. Jako by v tom byl skrytý prvek výběru, něčeho, co není v naší moci.
A tak si říkám – možná tě prostě musí někdo mít rád. Možná tě musí milovat Bůh. Ne kvůli tvým činům. Ne kvůli zásluhám. Ale kvůli něčemu v tobě, co si sám ani neuvědomuješ. A když se ti „vybere“, začne se ti dařit. A když ne – můžeš se snažit, jak chceš, ale zůstaneš na místě. Nezní to fér. Ale takhle to vypadá.
Jenže zároveň cítím, že nejsme jen svobodní poutníci. Jsme „synové okolností“. Kdybych se narodil jinde, byl bych jiný člověk. V jiném těle. S jinou výchovou. Jinou minulostí. Možná lepší, možná horší – ale určitě jiný. To, co považujeme za své „já“, je ze značné části dáno tím, co jsme si nevybrali.
A tak se ptám: kde je v tom svoboda? Pokud nás formují okolnosti, místo narození, výchova, společnost – kolik prostoru vlastně máme k tomu, abychom byli „zodpovědní“? A co když se ve skutečnosti jedná jen o iluzi volby?
Ale přesto věřím, že v nás je něco, co se nemění. Něco, co nepodléhá času, místu ani osudu. Něco, co zůstává, i kdyby se všechno ostatní v nás proměnilo. A tomu říkám duše.
Duše není naše povaha. Není to ani naše morálka. Duše je to, co je v nás nejhlubší – tichá, skrytá, prostá toho všeho, co na nás ulpívá zvenčí. A právě tuhle duši, myslím, Bůh miluje. Ne tu masku, ne to, co o sobě říkáme, ne to, co si o sobě myslíme. Ale to jediné, co je skutečně naše.
A možná právě proto tě musí někdo mít rád – někdo, kdo vidí až tam, kam my nevidíme.