Není zvláštní, jak zásadně nás formuje doba, do které se narodíme? Když čtu Knihu zákona od Aleistera Crowleyho, nemohu se zbavit pocitu, že čtu nejen mystický text, ale i osobní výkřik člověka, kterého zrodilo konkrétní místo a čas. Byl to muž, který žil na přelomu století, kdy starý řád praskal ve švech, a nový ještě neexistoval. Byl vychován v přísně křesťanském prostředí a jeho duchovní rebelie měla v sobě nutkání vydechnout napětí celé společnosti.
Crowley se často stylizoval do role proroka a ničitele, ale jeho jazyk – plný násilí, exaltace a mystické erotiky – vypovídá více o jeho době než o nadčasové pravdě. Věty jako „Zabíjej a muč!“ zní šokujícím tónem dnes, ale byly reakcí na dusivý viktoriánský moralismus, na pokrytectví, kterému sám vyrůstal. Jeho potřeba bořit byla reakcí – ne svobodou.
A to je to, co mě fascinuje. Člověk není nikdy úplně „svobodný“. Jsme synové a dcery okolností – formuje nás jazyk doby, kulturní archetypy, možnosti, které jsou zrovna otevřené, i ty, které jsou zavřené. Kdyby se Crowley narodil dnes, možná by byl psychonaut, možná by se věnoval integrativní terapii, možná by jeho magie vypadala úplně jinak. Možná by nehřímal o šelmě, ale psal by o zranitelnosti, o vnitřní jednotě, o sebelásce a integraci stínu.
Thelema – „dělej svou vůli“ – zní jako absolutní svoboda. Ale když čteme Crowleyho dílo pozorně, vidíme člověka, který neustále naráží na hranice své doby. Hledá boha, ale nachází symboly. Hledá lásku, ale mluví o moci. Jeho duchovní genialita je zároveň osobní pastí.
A právě proto je pro mě jeho text tak cenný. Ne jako návod, ale jako zrcadlo. Ukazuje, jak naše spiritualita nikdy nevzniká ve vzduchoprázdnu. Jak i naše nejhlubší pravdy jsou psány jazykem naší doby. Jak i ti největší duchovní buřiči jsou dětmi svého času.
A tak si kladu otázku – kdybych se narodil o sto let dřív, byl bych jiný člověk? A pokud ano – kým vlastně jsem?