Existuje zvláštní klid v myšlence, že smrt není naším nepřítelem, ale starou známou. Seneca to vyjádřil přesně: smrt nečeká na konci, smrt byla už před námi. Před narozením jsme nebyli – a nijak nás to netrápilo. Proč by nás tedy mělo děsit, že zase nebudeme?
Představme si svítilnu. Než byla rozsvícena, byla zhasnutá. A když zhasne, vrací se jen do svého původního stavu. Nepovažujeme to za tragédii. Stejné je to s námi. Narodili jsme se z ticha a do ticha jednou odejdeme. Mezitím jsme planuli – milovali jsme, trpěli, tvořili, plakali, smáli se. To všechno je dar. Ne smrt je skandálem, ale život je zázrakem.
Není to kruté – je to spravedlivé. A možná právě proto máme být vděční. Smrt nás nežene před sebou jako strašák. Je za námi, je před námi, je všude, ale je také tichá, klidná, bez bolesti. Bolest je mezi, v čase, kdy jsme naživu. Ale začátek i konec jsou klidem.
A tak se nebojím. Ne proto, že bych byl silný, ale protože jsem už smrt jednou zažil – před svým prvním nádechem. A pokud se tehdy nebál můj duch, který ještě nepoznal slova, proč bych se měl bát já, který už ví, co to znamená žít?