Jméno Julia Evoly (1898–1974) vzbuzuje rozporuplné reakce. Pro některé je symbolem duchovní aristokracie, posledním pohanem Západu, myslitelem, který dokázal prohlédnout iluze modernity. Pro jiné je nepřijatelný kvůli své politické angažovanosti, esoterickému elitářství a nekompromisní kritice křesťanství. A přece, v závěru svého života, Evola učinil posun, který je méně známý, a přesto hluboce významný: změnu tónu ve vztahu ke křesťanství, které celý život odmítal.
Štítek: mystika
V hebrejštině je Bůh nazýván jménem El (אל) – silný, mocný, nadpřirozený. Ale vedle tohoto jména stojí zdánlivě jednoduché slovo Lo (לא) – „ne“, „není“. Dvě slova, která se ve své zvukové i grafické podobě odrážejí, stojí vedle sebe jako zrcadla. A právě v jejich spojení se otevírá hluboké mystérium.
Aleister Crowley naznačuje cosi radikálního: že evoluce je závislá na úchylkách. A není třeba omezovat tuto větu jen na biologii. Ve skutečnosti se jedná o univerzální zákon, který proniká všemi vrstvami bytí.
Není zvláštní, jak zásadně nás formuje doba, do které se narodíme? Když čtu Knihu zákona od Aleistera Crowleyho, nemohu se zbavit pocitu, že čtu nejen mystický text, ale i osobní výkřik člověka, kterého zrodilo konkrétní místo a čas. Byl to muž, který žil na přelomu století, kdy starý řád praskal ve švech, a nový ještě neexistoval. Byl vychován v přísně křesťanském prostředí a jeho duchovní rebelie měla v sobě nutkání vydechnout napětí celé společnosti.
Když člověk prožije skutečnou duchovní zkušenost, hlubokou extázi, ocitne se v prostoru, kde není nic. Není tam zákon, ale ani anarchie. Není tam život, ani smrt, ani zdraví, ani nemoc. Není tam odpověď na otázky, které si klademe ve světě – protože tam není svět. Je tam jenom Bůh. Ale ne Bůh jako pojem, jako nauka nebo obraz. Je tam Bůh jako láska. A ta láska je extáze. Čistá, ničím nepodmíněná, absolutní.
A právě v tomhle stavu, v té nicotě, kterou ale nelze nazvat prázdnotou, člověk najednou pochopí, že víra, spiritualita, náboženství – to všechno není tu od toho, aby nám daly odpovědi na otázky života a smrti. Ne, ne. Cílem není odpověď. Cílem je pochopení, že v Bohu je „nic“. Ale to „nic“ není nedostatek – je to úplnost bez tvaru. Je to přítomnost bez obsahu. Je to tajemství, které nelze rozluštit, protože ve chvíli, kdy se ho dotkneš, už víš, že není třeba rozumět.
A možná je právě tohle to „pochopení“ – že cesta sama je cílem. Že není kam dojít. Jen být. V tom „nic“, které je všechno.