Aleister Crowley naznačuje cosi radikálního: že evoluce je závislá na úchylkách. A není třeba omezovat tuto větu jen na biologii. Ve skutečnosti se jedná o univerzální zákon, který proniká všemi vrstvami bytí.
V biologii je každá změna – každá mutace, která posune druh dál – ve své podstatě úchylkou. Odchylka od normy, výjimka z pravidla. Není to průměrný, ale výjimečný jedinec, kdo přežívá změnu prostředí a předává dál nový potenciál. Bez „úchylek“ by nebyl člověk. Bez rizikové odchylky by nebyl žádný skok v evoluci. To, co je zpočátku vadou, se může stát výhodou – a často právě to se děje.
Ve filozofické rovině je každá skutečná změna vědomí nebo společnosti umožněna těmi, kdo odmítli jít vyšlapanou cestou. Rebelové, mystici, vizionáři – ti všichni byli ve své době „úchylkou“ v kulturním matrixu. Někdy směšní, jindy pronásledovaní, ale nakonec nepostradatelní. Úchylka je prasklina v dokonalé zdi normality, kterou může proniknout světlo nového.
A nakonec v mystickém pohledu: duše, která se skutečně dotkne Boha, často prochází temnými krajinami vlastního nitra. Crowley i další okultisté věděli, že cesta k božství vede přes stín. „Úchylné“ tu neznamená zkažené – ale jinak nasměrované. Touha, která nevede k reprodukci, může vést k znovuzrození. Tělo, které nepodléhá normám, se může stát chrámem nového vědomí. Hřích může být maskovaná svátost, pokud ho člověk pochopí do hloubky.
Ve světle toho všeho není úchylka selháním – ale možností. Průrvou v systému, jíž se dere nové stvoření. Evoluce – duchovní i tělesná – kráčí křivolakou stezkou, ne po dálnici.
Kdo se bojí úchylek, bojí se vývoje. A kdo se bojí vývoje, ten se bojí života samotného.