Občas si všimnu zvláštní věci. Když napíšu na sociální síť nějakou myšlenku pod vlivem alkoholu, má to větší úspěch než když píšu střízlivý. Ne že bych se o to nějak zvlášť snažil, ale občas mě překvapí, jak na to lidé reagují. Co je na tom tak přitažlivého? Je to jen provokace, nebo v tom vězí něco hlubšího?
Možná to, co se v takových chvílích děje, není jen pouhá změna nálady. Když je člověk ovinen, mizí zábrany a strach z omylu. Najednou mám pocit, že to, co píšu, je opravdovější, protože mě nezastavuje nekonečné přemítání o tom, jak budou ostatní reagovat. Jako bych se dotýkal něčeho, co za normálních okolností uniká přes přílišný filtr logiky.
Říkáme, že logika je racionální, ale co když je to právě naopak? Co když racionalita nespočívá v pečlivé analýze každého slova, ale v hledání pravdy v jejím syrovém stavu? Když jsem střízlivý, jsem jako řemeslník, který se snaží každý detail vybrousit, vyhladit, zkontrolovat z každého úhlu. Ale když jsem ovinen, jsem spíš jako umělec, který přenáší na papír něco, co má v sobě energii, která by za normálních okolností zůstala uvězněná.
Zní to jako paradox. Ale možná, že skutečná racionalita, ta vyšší, není jen o tom správně sestavit větu nebo myšlenku. Je o tom najít v sobě něco, co je autentické, nezkreslené, a přivést to na světlo dřív, než se to rozplyne ve změti pochybností.
Napadá mě, že kultury jako dionýsovské Řecko nebo šamanské rituály vlastně dělaly něco podobného. Nešlo jim jen o opilost pro opilost samu. Šlo jim o vytržení – o stav, ve kterém člověk opustí své běžné myšlení a dovolí si spatřit něco, co za střízliva zůstává skryté. I když tehdy šlo o extázi vedenou vírem a tancem, já mám někdy pocit, že moje slova pod vlivem mají také něco z té extatické pravdivosti.
V těch chvílích cítím, že mluvím svobodněji. Možná proto, že alkohol na chvíli vypne toho vnitřního cenzora, který stále hlídá, zda je všechno správně formulované a přijatelně logické. A právě v tom okamžiku, kdy je tento cenzor odpojený, objevuji něco, co bych jinak nikdy neodhalil.
Je to kreativní racionalita. Něco, co se neřídí pravidly, ale má svůj vlastní řád. Něco, co na první pohled vypadá jako chaos, ale v sobě nese hlubší smysl. Něco, co spojuje různé myšlenky, emoce a zážitky způsobem, který by za střízliva nebyl možný.
Možná pravda opravdu není o tom být „správně logický“. Možná je to spíš o tom, být otevřený tomu, co přichází. Být ochoten se nechat překvapit vlastními myšlenkami. A především – být ochoten sdílet to i s vědomím, že to může znít bláznivě.
Ale není právě v té odvaze ukázat něco, co je na první pohled nesmyslné, schovaná ta skutečná racionalita?
Víno mi občas ukazuje, že ne každá hranice musí být skutečná. A že někdy je potřeba ji překročit, aby člověk opravdu našel to, co hledá.