Aleister Crowley kdysi napsal, že zkoušky se sepisovat nebudou, protože každý aspirant se musí dusit ve vlastní šťávě.
Tahle věta nese v sobě vše – osamělost duchovní cesty, neodbytnou nutnost osobní zkušenosti i skutečnost, že žádné vnější schéma nám nemůže ukázat, co jsme povoláni objevit v sobě.
Každý, kdo hledá Pravdu, dřív nebo později zjistí, že průvodce zůstává stát na prahu. Dál musí jít sám. Ne proto, že by byl opuštěn – ale protože cesta za práh je cestou do vlastního nitra. Nikdo nemůže za druhého sestoupit do jeho podsvětí, nikdo nemůže projít jeho pouští. Dusit se ve vlastní šťávě není trest, ale zákon alchymické proměny. Jen to, co bylo povařeno v ohni vlastní touhy, bolesti a odhodlání, má hodnotu kamene mudrců.
Crowley zároveň připomíná, že některé obřady se hodí pro všechny lidi, jiné jen pro jednu osobu, pročež by si každý měl sestrojit svůj vlastní. To není výzva k chaosu, ale k odpovědnosti. K tomu, aby každý aspirant tvořil svůj vlastní rituál – ne podle tradice, ale podle vnitřní Vůle (Thelemy). Magie se tu stává uměním, nikoli kopií.
A nakonec připomíná i tajemství mlčení: některé obřady mají svou zásluhu v tichu, jež je obklopuje.
To, co je skutečně svaté, bývá skryté. Neokázalé. Mlčenlivé. Ticho je pečeť, která chrání to nejhlubší. A když mlčí rituál, mluví duše.
Taková je cesta podle Crowleyho – ne snadná, ale ryzí. Ne univerzální, ale nezaměnitelná. Ne hlučná, ale pronikavá. A ten, kdo ji sleduje, se možná dusí – ale přitom se v něm rodí dech, který není z tohoto světa.